Hana Pospíšilová
kreslířka a malířka intuitivních obrazů
Potřeba kreslit a malovat se u mne objevila pro mne velmi překvapivým způsobem. Obrázky za mnou přicházely v noci během spánku. Později jsem si uvědomila, že některé pocity, nálady, vůně a situace vnímám barevně a snažila jsem se barvy zachytit tak, jak jsem to nejlépe uměla. Od roku 2006 se mi podařilo zachytit několik stovek obrázků kreslených tužkou, suchým pastelem, kaligrafickým perem a akrylovými barvami. Každý z nich mne zavádí na místa, která nejsou odtud, z tohoto času, z tohoto prostoru, z tohoto mého bytí. Při tvorbě se ocitám jakoby v různých vrstvách vědomí.
Od malička jsem ráda tvořila, ať už šlo o ruční práce jako šití, vyšívání, pletení, paličkování, háčkování, ke kterému mě vedla moje matka a babičky, ale také práce se dřevem s otcem v dílně. Milovala jsem jeho zručnost a proměnu a vůni opracovávaného dřeva. Kreslila jsem jako každé dítě. V posledních ročnících základní školy jsem měla velmi ráda výtvarnou výchovu, při které nám paní učitelka často pouštěla hudbu z gramodesek a my se při ní mohli soustředit na svou práci. Umění mě ale vždy přitahovalo především jako pozorovatele. Často jsem seděla u přenosného stereo rádia s učením nebo nějakou ruční prací a poslouchala stanici Vltava, ta mi byla po ukončení základní školy nenahraditelným spojencem s kulturou. Když za mnou začaly ve spánku přicházet obrázky, byla jsem již vdaná a moje dospívající děti začaly pomalu opouštět hnízdo. Tou naléhavostí, s jakou obrázky v noci přicházely, jsem byla zaskočena. Zpočátku jsem o tom nikomu neříkala, protože to bylo velmi osobní. Věrným společníkem mi vždy byl jen náš perský kocourek. A obrázky přicházely a bylo mi s nimi dobře, tak jsem kreslila dál, v nočním tichu domova.